Moravské Kopanice tvoří svébytný národopisný region, rozkládající se na moravsko-slovenském pomezí v okolí Starého Hrozenkova v podhůří Bílých Karpat. Starý Hrozenkov tvoří přirozené historické i správní centrum bývalých kopaničářských osad, dnes samostatných obcí – Vyškovce, Vápenic, Žítkové a Lopeníku. Odlehlost a sociální i ekonomická izolovanost zapříčinila, že se na Kopanicích zachovaly velmi staré kulturní jevy. Kopaničářské osídlení v okolí Starého Hrozenkova se začalo formovat v průběhu 17. a  18. Století.

Mapa regionu

Mapa regionu

Pojmenování mu dala charakteristická sídla a jejich obyvatelé, nazývaní podle způsobu získávání a obdělávání nové půdy kopáním  – Kopaničáři, podle nich pak byl celý prostor označován jako Kopanice. Nejednalo se o nijak převratnou novinku v získávání půdy, kopaniny, rubanice a kučovaniny, to jsou malé kusy půdy při okrajích již dříve obdělávaných polí jsou doloženy již v 16. století. Novinkou však byla skutečnost, že si lidé v blízkosti nově získaných polí začali stavět trvalá sídla. První osadníci a zakladatelé nových polí pocházeli nejen z bezprostředního okolí, ale také ze sousedních Uher.

S postupující kolonizací začali na významu nabývat i potomci již usazených Kopaničářů, kteří tak ventilovali populační přebytky svých rodin.

Zakládání nových usedlostí probíhalo z velké části živelně, s tichým souhlasem vrchnosti, která tímto způsobem získávala nové poplatníky, zhodnocující dosud nevyužitý les. Dostatek volné půdy dlouho dovoloval zakládat stále nové usedlosti. Po zahuštění sídelní struktury nebyl její další růst již možný a docházelo pouze k dělení dosavadních kopanic a osídlování okrajových částí katastru. Základem hospodaření bylo obilnářství, chov dobytka byl dlouho pouze vedlejší činností, směřovanou k pokrytí stravovacích potřeb domácnosti. Dobytek neměl vlastní chlévy a často byl ustájen v síni hned vedle jizby. Pěstování plodin byla přizpůsobena celá řada činností na usedlosti, od zakládání nevalných horských polí, přes zajištění potřebného nářadí a volského potahu, až po stavbu stodoly. Z obilnin se pěstovalo žito a oves, ale také některé méně známé druhy, jako pohanka a těnkel -dvouřadý nahý ječmen. Případné neúrodě se předcházelo setím míšanin-směsi několika obilnin, např. polovníku-směsi viky a ovsa.

Vedle těchto plodin měly na kopanicích své pevné místo brambory („zemáky“, „zemňáčky“, „kantofle“), zelí („kapusta“, „kel“), tuřín („kvaka“) a také luštěniny  - hrách, fazole a bob. Druhově pestrá skladba plodin byla opět směřována především k zajištění stravovacích potřeb obyvatel, k pokrytí povinných dávek vrchnosti a pouze část na získání finančních prostředků. Kopanice zůstávaly dlouhodobě izolovány, postaveny mimo většinu sociálních i ekonomických struktur.  Život na horských samotách v nadmořské výšce okolo 500 – 600 m n. m. nebyl snadný, snad proto se zde zachovalo tak velké množství archaických materiálních, duchovních i sociálních institucí.

Využívání přírodních zdrojů:

Nepříznivé životní podmínky naučily Kopaničáře bezezbytku využívat možnosti a zdroje v bezprostředním okolí svých sídel. Les poskytoval letní pastvu pro hovězí i vepřový dobytek, který si pochutnával na zralých žaludech a bukvicích. Pro zimní krmení se v průběhu léta řezaly a sušily mladé stromové letorosty („lecina“). Suchým listím se stlalo dobytku ve chlévě.

V průběhu podzimu se hrabalo a snášelo, nebo sváželo domů, kde se uskladňovalo v listníku (šustníku), nebo se napěchovalo do provizorní konstrukce okolo domovních stěn. Současně tak vytvářelo potřebnou tepelnou izolaci v zimním období.

Architektura:

Struktura sídel na Moravských Kopanicích je definována jako horské dvorcové osídlení, vyznačující se roztroušenými usedlostmi obklopenými poli a loukami v krajině se zbytky lesů. Toto uspořádání si vynutila málo prostupná krajina a nutnost být na dosah svých polí a pastvin. Podobné osídlení nalézáme v přiléhajícím karpatském prostoru. Příbytky se zpočátku stavěly jako existenční provizorium v době založení nového sídla. Když se osvědčily, staly se běžným standardem. Vylepšování vzhledu obydlí a kultivace bydlení, které by odrážely sociální prestiž majitele, se na Kopanicích neujaly. Obydlí na Kopanicích bývalo velmi prosté, s viditelnými znaky práce domácích, neškolených, tesařů a zedníků.

kop_1

Usedlost z Moravských Kopanic Skanzen NÚLK Strážnice

Sídlo tvořil hromadný dvůr s volnou, nepravidelnou zástavbou, bez výraznějšího ohrazení. Většina selských usedlostí disponovala dvěma objekty, dvoudílným domem a stodolou. Její využití bylo univerzální  ovšem převažovaly skladovací funkce. Vedle stodoly se na Kopanicích setkáváme i s archaickým způsobem skladování sena v rozměrných kopách, stojících volně v blízkosti domu. Dům se většinou skládal z jizby a síně, kterou se do domu vstupovalo a procházelo do obytných prostor. Síň sloužila k uskladnění nářadí, skromných zásob a většinou i ustájení dobytka.

Jizba byla vyhrazena bydlení a přípravě potravy, k čemuž sloužila rozměrná chlebová pec s otevřeným ohništěm a dymníkem, zabírající většinu její plochy. Ostatní prostor zaujímal stůl s lavicemi, umístěný v rohu oproti peci, a také jediná postel v domě. Výzdoba domu se soustředila nad stolem a sestávala z kříže, obrazů svatých, upomínek na vykonané pouti a životní události. Stěny byly omazány hlíněnou omítkou a nalíčeny vápnem. Materiálem pro stavbu domu a také ostatních objektů bylo tvrdé, nepříliš rovné dřevo místních dubů a buků. Domy se také stavěly z hlíny („nabíjanice“, později „kotovice“).

kop_3

Interiér usedlosti

Stavba má vázanou konstrukci založenou na rohových kamenech. Nárožní spoje jsou provedeny tesařskými zámky, zvané „na čapy“. Ostění oken a dveří je řešeno svislými sloupky, do nichž jsou začepovány trámy obvodních stěn. Spáry mezi nimi jsou vyplněny nabíjeným mechem. Vnitřní i vnější stěny jsou chráněny hlíněnou omítkou, jejíž nevelká vrstva kopíruje tvary trámů. Povrch je olíčený vápnem v přírodní bílé barvě. Stavby mají krokvovou konstrukci krovu s hambálky a čtyřspádovou – valbovou střechou. Střešní krytinou v tomto horském terénu není šindel, ale slaměný došek. Způsob jeho vazby vytváří na střeše hladké plochy se stupňovitými nárožími.

Nářečí:

Na Kopanicích se nemluví ale „rečnuje“.  Od běžné češtiny se značně liší, je spíše podobné slovenštině. V kopanickém dialektu však nalezneme mnoho výrazů, které nezná spisovná čeština ani slovenština. Místní jazyk se vyznačuje některými výraznými odlišnostmi. Například vůbec nepoužívá hlásky ř-  repa – řepa,  breza – bříza, tri – tři,  drevo – dřevo,…  naopak používá hlásky „dz“ cudzí – cizí, medzi – mezi, dzeci – děti, dzeň – den, dzedzina – vesnice,… . Zakončení neurčitého způsobu sloves u nás nekončí tvrdě -t, ale měkce  -c   jesc – jíst, kúpic – koupit, ostávajce – zústávejte, pásc – pást, robic -  pracovat, slúbic – slíbit,… . Odlišné jsou i jiné lexikální a gramatické jevy, jakož i označení činností a věcí: cigánic- lhát, hrjéch – hřích, gazda – hospodář, gazdovac – hospodařit, kováč – kovář, krpadla – součást volského postroje, sinokvet – chrpa, zverec – králík,… .

František Bartoš v národopisných rozpravách LID A NÁDOR vydaných roku 1885 popisuje výuku češtiny ve Starém Hrozenkově: Když učitel hrozenkovský velikou práci na to vynakládal, aby mladé Hrozenkovjany naučil vyslovovati české ř, cviče jejich výslovnost na slově řepa, starostlivý tatík kteréhosi takto mučeného synka domluvaje o to panu rechktorovi pravil: „ Ej,  dajce vy si pokoj aj s vašú řepú! Repa je repa, repú bola a repů ostaně.“

Lidová magie:

Na moravských Kopanicích, v kraji bělokarpatských lesů a horských planin nalezneme také velmi silnou tradici lidové magie. Zejména osada, dnes samostatná obec  Žítková  a obzvláště pak její část Černé („Čjerné“) je odedávna prosnulá místními ženami. Říkalo se jim bohyně a jejich umění nazývali lidé bohyňováním (naše „kopaničárské“ nářečí zná také výraz bohovac a v určitých souvislostech se používá výrazů „čítac“, „robic“). Osobně se domnívám že by se tyto ženy měly nazývat spíše vědmy, nikoliv bohyně. Vycházím z názoru, že jejich umění se zakládá na hlubokém křesťanském přesvědčení a za „božstvo“ se samy rozhodně nepovažovaly a nepovažují. Označení bohyně berou jako hanlivé. Traduje se o nich, že dokáží nejen léčit pomocí léčivých bylin, ale také najít ztracené či ukradené věci nebo dobře poradit v partnerských problémech. Vyhledávány byly rovněž pro ochranu před uřknutím, na což se v minulých dobách hojně věřilo. Díky svým schopnostem byly v minulosti velmi často pronásledovány a pranýřovány nejen církevními hodnostáři, ale také vzdělanci a lékaři. Dokonce jsou známy i případy, kdy se vlastní děti zřekly matky – vědmy (bohyně), aby neohrozily svoji profesní kariéru. Na druhou stranu díky snaze vymítit tyto praktiky je v různých spisech zachováno mnoho informací o této činnosti.

Kněz Josef Hofer, který působil ve Starém Hrozenkově, ve svém spise z roku 1913 BOHYNĚ NA ŽÍTKOVÉ praví: „ Je to malé hnízdečko ta Žítková, vlastně jsou to jen Kopanice, ale široko daleko známé. Vždyť zde bydlejí  „bohyně“, jež nejen umějí „léčit“, nýbrž i vynajíti ukradené, začarované a nevyzpytatelné věci. Dovedou vyrovnávati spory a sváry, po případě je ale též dovedou způsobiti a rozdmýchati, dovedou vypomáhat milencům neb zamilovaným ve všech jejich tužbách, ale dovedou je též i rozlučovat. Žitkovou zná nejen prostý lid, nýbrž i inteligence. Zná ji celá Morava, Uhry, ba i Vídeň, Praha i Varšava. Denně, prosím, denně se u bohyň vystřídá i padesát osob, hledajících pomoc v různých záležitostech. K nim se utíkají bídáci v halenách, páni se zlatými řetězy, dámy v hedvábí, se závoji na tváři. K nim putují lidé zdaleka pěšky, k nim jedou páni a dámy v kočárech… .Od Prešpurka až po Budapešť, od Dunaje až k Tatrám, od Bojkovic až k Praze, od Hané až po Košice, od Varšavy až po Vídeň chodí sem lidé. Sedláci, řemeslníci, obchodníci, ba i židé sem chodí, aby si dali bohyňovat.“

Kopaničářský kroj

Patří k jednomu z nejstarších dochovaných lidových oděvů v nezměněné podobě. Obsahuje jinde dávno zaniklé krojové součásti.

muz

Mužský kroj

Mužský kroj se skládal z košele – košile tunikového střihu, na zápěstí  výšivka, do které se sbíhal rukáv. Protože byl široký, zužoval se vrapením (sbery), přes které se vyšila přímo na plátno výšivka (forma). U ramen byly rukávy spojeny černou mrežkou a z každé strany mrežky byl stejný počet černě vyšitých pásků (mistry). Kolem krku vyšívaný obojek, uprostřed prsou rovný výstřih, kolem kterého byla našitá bohatá výšivka u krku se 4 tkaničkami (šnórkami) na zavázání. Ženatí muži si vázali košelu na dvě smyčky, svobodní na 1 smyčku a  šnórky si přehodili přes pravé rameno dozadu. Přes košelu se nosil lajbrík – vesta mírně pod pás ušitá z černého nebo modrého sukna barevně vyšitá. Přední díly měly kolem výšivky dvě řady drobných knoflíčků (gombíčky), vyšité kapsy, z obou stran kapes byl vyšit motiv tulipánu a v dolní části byl lajbrík ukončen dokulata  rovněž s vyšitým tulipánem.  Na zádech nad šúsky velký motiv srdce, ze kterého vyrůstalo 7 tulipánů. Nohavice byly z bílého valchovaného sukna s jednoduchým modrým šňůrováním na stehnech a postranních švech. Později se šily také černé nebo tmavě modré soukenné nohavice se stejným šňůrováním. Na práci a všední den nosili muži konopné, později plátěné traslavice – gatě rovného střihu v rozkroku s našitým čtvercem . Nohavice byly opásané remeňom – vybíjeným koženým pásem 3 x dokola obtočeným. K bílým nohavicám a traslavicám se obouvaly preplety - ponožky z ovčí vlny s černě vyplétaným geometrickým vzorem a na ně se nazuly krpce, upevněné černými řemeny nebo vlněnými tkanicemi (ovlaky). Tmavé nohavice se dávaly do vysokých holínkových bot. V zimě si muži obouvali papuče. Byla to vlastně prepleta ke kotníku obšitá bílým suknem a na chodidle s našitou kůží jako podrážkou případně ještě nějakým cvočkem proti sklouznutí. Hlavu pokrýval širák – malý černý klobouk s mírně vydutým dýnkem a krátkou ohrnutou stříškou ozdobený pentlí a barevnými vlněnými kuličkami v týlu přepadajícími přes stříšku (húsenica). Součástí kroje je také halena z bílého sukna  střižená z pravoúhlých dílů, sešitá konopnou nití, ozdobená šňůrováním kolem velkého límce a na předních záložkách aplikace přišitá výšivkou. Nosila se přehozená přes ramena, u krku svázaná, jeden rukáv byl často zašitý (někdy i oba) a sloužil jako kapsa.

zena

Ženský kroj

Ženský kroj – Pod kroj se oblékal rubáč (plátěná, dříve konopná spodnice s ramínky). Rukávce jednoduchého střihu, v podpaží všitý čtvereček. U zápěstí byly rukávce téměř stejné jako na mužské košeli, ale na ramenech měly širokou výšivku (prieramky) přišitou mrežkou a stejný motiv, ale užší byl kolem krku (obojek). Na prsou bohatá výšivka stejná z obou stran. Na rukávce se oblékala  letnica (také leknica). Skládala se ze tří částí sešitých dohromady různými způsoby. Horní část podobná živůtku, vyšívaná kolem prsou  kde se lomila a pokračovala přes celá záda. Na tuto část se našíval velmi široký pás  – ljamec vyšitý stylem přes nit (vláčená výšivka) a na tuto výšivku se našívala řasená sukně v pase vyšitá přes vrapy. Nověji se používal bílý piket, dříve konopná. Letnica se vpředu přes prsa až téměř po boky svazovala mašlí, kterou držela našitá poutka. Přes letnicu se v pase uvazoval červený šitý sak (červený šál šitý zvláštní technikou) ukončený gombami (třásně z přesně spočítaných nití barevně uvázaných do tvaru zvonce), které se nechaly vzadu volně slplývat. Pokud byl sak delší, ovazoval se 2 x  kolem pasu, nenechával se dlouhý.  Na sak se uvazovala  scera (zástěra, fěrtúšek) s úvazem vpředu. Zástěry byly různé – na doma konopné, vyšité nebo z různého plátna zdobené našitými pentlemi, na svátek prešporské nebo nové vyšívané na konopném plátně, dnes na perličkovém  vyšívacím plátně nebo panamě. Zástěra se většinou skládala ze tří částí – středem byl  v celé délce vyšitý pruh vláčenou výšivkou  a ten byl k bočním dílům přišitý mrežkou. Nebo vyšívaná ze sedmi částí, kdy byla široká vláčená výšivka ještě vodorovně uprostřed zástěry z obou stran stejná a ostatní díly vyšité dle fantazie vyšívačky. Vše přísně geometricky, na obou stranách stejné, v pase vyšitá přes vrapy. V létě se chodilo na boso, v zimě nosily ženy preplety a krpce nebo papuče. Později také vysoké vyšívané bóty a do nich pančuchy (kupované vlněné punčochy). Na hlavě nosily dívky šátek s úvazem na babušu (kolem krku dozadu) nebo vyšívané čeleňky. Vdané ženy nosily šatku – vyšívaný čepec a na ní z tureckého šátku kontulu (úvaz na záušnice). Šatku později nahradila obalenka. Nyní se šatka úspěšně vrací.  V zimě nosily i ženy haleny, později haleny u žen vystřídaly vlňáčky.


Lidová píseň a muziky:
Z celého širokého spektra lidové kultury vyniká nejvíce lidová píseň, která se v této oblasti zachovala až téměř do našich let v překvapivém rozsahu, přičemž její vyhraněnou podobu představují především lidové balady. Taneční písně doprovázel hrou na gajdy gajdoš, později gajdošská muzika, nebo malá hudecká muzika ve složení dvoje housle a kontrabas.

Lidové tance:
V oblasti od Žitkové až po Lopeník se až do našich let dochoval dynamický točivý tanec zvaný hrozenská. Všechny tyto točivé tance byly velmi podobné, tančily se v párech za zpěvu nebo předzpěvování řady písní.

Kromě točivých tanců byly v oblasti oblíbené i tance figurální (obtáčaná, šátečková…), nebo taneční hry (ovčák, holúbek ). Chlapci tančívali tanec palicový, při kterém předváděli svoji obratnost. Místně je doložen i zbojnický tanec.

Ze slovenské strany pronikl na Kopanice čardáš, který se zde rozvinul do několika regionálních podob a variací ovlivněných domácími tanci (chodzený, kúbový, minárský…). Zajímavé je, že verbuňk jako typický slovácký tanec v tomto regionu úplně chybí.

LITERATURA :

PRŮVODCE MUZEJNÍ EXPOZICÍ, MUZEUM VESNICE JIHOVÝCHODNÍ MORAVY, NÚLK STRÁŽNICE

ISBN 80-86156-88-5

L. NIEDERLE  Moravské Slovensko, díl I., svazek II, 1922

FRANTIŠEK BARTOŠ Sebrané rozpravy národopisné a literární LID A NÁROD 1885

P. JOSEF HOFER BOHYNĚ NA ŽÍTKOVÉ

———————————————————————————————————————————————————-

KRÁSY MORAVSKÝCH KOPANIC

foto:

Petr Michalčík

Jiří Gabrhel