Gajdy
Málokterý hudební nástroj má tak dlouhou hudební tradici, je součástí hudebního instrumentáře tolika národů a měl takové společenské uplatnění jako dudy. Archaický původ, velké územní rozšíření a důležitá společenská funkce. To jsou základní atributy, které významným způsobem určují důležité postavení gajd mezi ostatními hudebními nástroji. Tento nástroj rozeznívaly ruce pastýřů, kejklířů, žebráků i císařů a králů. Jejich hlas povzbuzoval vojska v bitvách, ozývaly se při slavnostních příležitostech a obřadech panstva i prostého venkovského lidu, v chrámech i v nejhorších putykách. Dudy byly a jsou nástrojem zapomínaným i znovu objevovaným, přesto však zůstaly jedním z nejoblíbenějších nástrojů lidové hudby.
Na otázku, kdy se v hudebním instrumentáři poprvé objevily dudy, nalezneme sotva uspokojivou odpověď. Převládá názor, že pravlastí dud i nástrojů vývojově jim předcházejících byly pastevecké oblasti Přední a střední Asie. Nejstarším dosud známým dokladem jsou dvě stříbrné jednoplátkové píšťaly z období kolem roku 2800 př.n.l., objevené archeology v sumerském městě Uhru na dolním toku Eufratu. Existenci různých jednoduchých i dvojitých píšťal potvrzují také vyobrazení na staroegyptských památkách od 3. tisíciletí př.n.l., i na ikonografických dokladech řeckých, etruských a římských. Stejný či podobný typ hudebního nástroje dosud nalezneme v lidovém instrumentáři národů žijících na území ovládaném kdysi Sumery, Akkady, Asyřany, Babyloňany a dalšími starověkými národy či kmeny v oblastech Přední a střední Asie. Pištci se naučili vytvářet stálý nepřerušovaný tón tím, že vzduch shromážděný v ústní dutině vhánějí do píšťal stažením lícních svalů v okamžiku, kdy vdechují nosem, přičemž vzduchem z plic plynule doplňují zásobu vzduchu v dutině ústní. Tato cirkulační technika umožňuje nepřerušovanou hru, která svým zvukem velmi připomíná dudy.
Již v některých dávných předoasijských kulturách a později i ve středověké Evropě vedl zájem o jednoduchý vícehlas k uplatňování bordurových prvků, které se stávaly prvým krůčkem k harmonií.U hudebních nástrojů označujeme termínem bordur (bordoun) zařízení, které umožňuje nepřetržité znění nebo spoluznění neproměnlivého tónu. Nástroje, které jsou již velmi blízké dudám, s oblibou používají indičtí zaklínači hadů. Tyto nástroje mají mnoho názvů např. turbí, tumerí, pungí, manugí,… . Velmi významný krok ve vývoji dud znamenaly kožené vaky na přepravu vody a vína, které byly známy již v pravěku. Ovšem kdy došlo ke spojení vaků s píšťalami, asi nikdo nezjistí. V každém případě představuje toto spojení rozhodující krok ve vývoji dud. Měch z kůže či měchuřiny nahradil dutinu ústní a vytvořil vzduchový zásobník, z něhož mohl hráč tlakem regulovat proud vzduchu potřebný k rozezvučení píšťal. Jednoduché, ale i dvojité píšťaly s rohovými ozvučníky či bez nich, upevněné přímo do měchu nebo zasouvané do ochranných dřevěných vývodů, k nimž je kůže měchu připevněna, tvoří nestarší typ dud, který se dosud vyskytuje v hudebním instrumentáři řady národů. Lze se domnívat že dudy se postupně šířily díky pastýřům, ale především s četnými arabsko-tureckými a jinými nájezdy do Evropy, kde také nacházíme mnoho forem a druhů dud a gajd.
Dudy moravské – Gajdy na Moravě
Moravské gajdy, nebo správněji gajdy užívané v lidové muzice na Moravě patřily kdysi k rozšířeným hudebním nástrojům. Povětšinou byly v ladění C nebo D, případně E. Z toho vyplývá, že se jednalo o nástroje velké, které byly vzhledem k větší spotřebě vzduchu téměř vždy opatřeny dmychacím zařízením. Historické prameny uvádějí gajdy a gajdoše především v souvislosti s pastevectvím. S příchodem cimbálu a následně především basy, která nesnese úzké svázání harmonie bordunem (zadní doprovodná píšťala) se gajdy z lidové hudby poměrně brzy vytratily (konec 18. a začátek 19.stol.) Tím se lidová hudba oprostila od nutnosti hrát v jedné tónině, k čemuž ji nutily gajdy. Nástroj se dál nevyvíjel a zůstal dochován v archaické podobě oproti českým dudám, jejichž vývoj co do vnější formy pokračoval ještě celé jedno století.
Moravské gajdy
Z dochovaných historických pramenů je patrné, že gajdy byly v oblibě ve všech oblastech Moravy, od Podluží až po Valašsko. Z někdejšího pastýřského nástroje se stal nástroj oblíbený i při svatbách a jiných lidových slavnostech. Stal se z nich nejen nástroj potulných muzikantů, ale pořizovali si ho a s oblibou na něj hráli i vážení sedláci a řemeslníci.
Moravské dudy, především pak hrubé gajdy jsou nástrojem, na kterém se uplatnila dovednost a výtvarné cítění jejich tvůrce. Soustružené dřevěné díly jsou zdobeny většinou dosti střídmě profilováním, zato však mosazné nástavce rohovinových roztrubů, jimiž jsou ukončeny obě píšťaly byly bohatě zdobeny plastickým ornamentem v kombinaci s ornamentem raženým. Rovněž horní deska čerpacího zařízení (dmýcháku) vybízela k bohatému zdobení. Vzhledem k rozměrům nástroje a tím i obtížnosti hry, byly dudy vždy opatřeny čerpacím zařízením.
Dalším typem dud užívaným na Moravě byly dudy vyššího ladění a tím i poněkud menší. Svým uspořádáním odpovídají popisu hrubých gajd, melodická píšťala však byla opatřena rohovinovým roztrubem, nasazeným užším koncem přímo na konec píšťaly.
Vzhledem k blízkosti Slovenska a příbuznosti kultur jsou na Moravě doloženy i gajdy velmi podobné slovenským a to především z oblasti Kysuc a Oravy. Tento typ byl nafukován ústy, později čerpacím měchem. Zásobní měch byl zhotovován téměř výhradně z ovčí nebo kozí kůže.
Styl hry moravských gajdošů
Na gajdy se dříve hrávalo ve všech národopisných regionech. Pokud se budeme blíže zajímat o tento archaický lidový nástroj, zjistíme že je dochováno jen velmi málo zmínek o lidech, jenž uměli hrát na gajdy, přičemž původních dochovaných nástrojů také není mnoho. Z různých spisů se nedá mnoho vyčíst, jen několik okrajových zmínek o gajdách a gajdoších, ale je velmi dobře že zůstaly zachovány. Nemůžeme tedy hovořit o ryze gajdošském stylu hry pro určitý region. Bohužel hra gajdošů a gajdošských muzik, mimo několika zápisů Leoše Janáčka není dochována. Z archivních materiálů se dozvíme jak se při vyhrávání (gajdování) gajdoš choval, že se vesele pohyboval, že na něj ostatní muzikanti museli čekat až si přichystá (porychtuje) gajdy, ale samotný styl, jak a co hrál nezjistíme. Jak se kde hrávalo (gajdovalo) můžeme jen usuzovat z notových zápisů písní, které respektují gajdy jako sólový hudební nástroj. Pokud se chceme více dozvědět o hře na tento instrument, musíme pečlivě pozorovat a poslouchat muzikanty, kteří se v dnešní době věnují gajdám a gajdošské muzice a činí tak s citem a ohledy na tónový rozsah gajd. Přední melodická píšťala (přednička) má sedm hmatových otvorů, které umožňují hrát uzavřeným prstokladem typickou dudáckou tónovou řadu v rozsahu neúplné oktávy. Zadní basová píšťala (bordur, huk) je laděna o dvě oktávy níž než základní tón melodické píšťaly a při hře visí přes rameno za zády hráče.
Gajdy na Moravských Kopanicích
Kopanice jsou kraj, kde byla také silná gajdošská tradice. Svědčí o tom řada zápisů v mnoha knihách o národopise. František Bartoš ve svých národopisných rozpravách LID A NÁROD vydaných roku 1885 popisuje, jak gajdy a dvoje housle bývaly na Kopanicích celá muzika, která se výborně hodila k domácím tancům a zpěvům. Také uvádí, že se na Lopeníku při měsíčku sejde i třicet pacholků a děvčat s gajdošem (dudanárem). „ Popíjejíce darovaného jim od gazdy páleného a vesele pozpěvujíce za hodinu požnou celé pole.“ Gajdy dominovaly naší lidové hudbě téměř do konce 19. století. Vzhledem ke své zvukové strnulosti byly poté vytlačovány příchodem dokonalejších nástrojů.
František Bartoš: Na našich Kopanicích posud ještě starodávní „muziga drevená“ dvoje housle a basa tj. hudecká jsou celou bandou „dudanár“ tj. dudáček gajdoš v novější době uhnouti musil modnějšímu basistovi, ale při jiných, méně hlučných zábavách, ano tytýž i při práci polní posud milým bývá společníkem mladých starých.
Bartoš také popisuje průběh stavění máje: „Na 1. května stavějí máje svým frajérkám a jeden obecný před krčmou, což se oslavuje hudbou a tancem. Povinností dívek jest zjednati gajdoše (dudáka) a zaplatiti všecky útraty“.
Není pochyb o tom jak byl tento archaický nástroj rozšířený a oblíbený v daném regionu což mimo jiné potvrzuje řada textů lidových písní:
„tancoval tustý s tustů v komore za kapustů dubové gajdy mali sami si gajdovali“
„tancoval cenký s cenků za našů cenků scenků žaba im gajdovala slamenné gajdy mala“
„beznohý tancuje bezruký gajduje slepý sa naň dzívá hluchý ho počůvá…“
A mnoho dalších.
Známý kopaničářský gajdoš, o kterém jsou dochované prameny, byl Jan Holásek přezývaný Minárík. Zemřel v roce 1903 – viz obrázek (L. Niederle: Moravské Slovensko, díl I., svazek II, 1922. Uprostřed Jano Holásek – otec gajdoš + 1903, z levé strany jeho syn Jano – hudec * 1856 z druhé strany druhý syn Juro – kontráš * 1869. Po smrti otcově přidružil se k oběma bratřím třetí syn, Ozef – basista * 1872. Všichni narodili se na Vyškovci)
Dalším zajímavým faktem je, že jsou doloženy prameny, podle kterých ve Vápenicích žil a hrával gajdoš Kútný.
Za povšimnutí stojí také zmínka o gajdošské muzice z Kopanic, která hrála v Uherském Brodě, což dokumentuje článek v novinách Slovácká jiskra z roku 1894: „ Hráli gajdoši z Hrozenkova, hudby zaznívaly veselými rytmy a dudák nepřestává své žalné melodie“.
Rovněž jsou dochovány další nástroje (gajdy) z Moravských Kopanic.
Gajdy Vyškovec 1909
Gajdy Vyškovec Muzeum JAK Uh. Brod inventární číslo Ná269/217
LITERATURA:
JOSEF REŽNÝ
5000 let s dudami ISBN 80-902667-9-7
PAVEL ČÍP, RUDOLF F. KLAPKA
Dudy v Čechách na Moravě a ve Slezsku ISBN 80-902332-5-2
VLASTIVĚDA MORAVSKÁ – LIDOVÁ KULTURA NA MORAVĚ ISBN 80-86156–31-1
L. NIEDERLE Moravské Slovensko, díl I., svazek II, 1922
FRANTIŠEK BARTOŠ
Sebrané rozpravy národopisné a literární LID A NÁROD 1885
